Základní škola Olomouc, tř. Spojenců 8, příspěvková organizace
s větví všeobecných a sportovních tříd - zaměření na lední hokej, plavání a jiné vodní sporty

 

Z počátku historie školy


Škola byla postavena v roce 1908 a patří mezi tzv. školy jubilejní. V tomto roce si řada zemí, které byly součástí středoevropské mnohonárodní velmoci, připomínala ojedinělé výročí. Od roku 1848, tedy plných šedesát let, stál v jejím čele jeden panovník-císař František Josef, jehož nástup na trůn úzce souvisel s jeho pobytem v Olomouci. Kromě řady různých oslav došlo v tomto roce, v roce 1908, také k otevření zmíněných jubilejních škol.

K nim patřila i Dívčí obecná a měšťanská škola císaře Františka Josefa na tehdejší Jánské třídě v Olomouci, později Macharově a nyní třídě Spojenců. V té době to byla škola německá, kterou tvořilo 5 tříd obecné školy, 3 třídy měšťanské školy a od roku 1911 ji doplnila škola třetí-odborná-zaměřená na šití.

Do roku 1918 si v Olomouci v městském zastupitelstvu udržovali vedoucí postavení Němci. Teprve od roku 1919 získali rozhodující vliv na radnici Češi, a tak začíná i tato škola sloužit českým dětem. V budově je umístěna jednak Dívčí obecná škola německá a Dívčí měšťanská škola, je sem však také přemístěna i 1. chlapecká obecná škola.

Škola byla moderně postavena a velkoryse vybavena a jako jedna z mála škol měla počátkem 20.let ústřední topení.

V učitelském sboru převažují výrazně muži. Vyučování v českých třídách školy započalo již 17.prosince 1918.

Škola a jednotlivé třídy vykazovaly od počátku velkou aktivitu. Pořádaly se besídky pro rodiče,výstavy ve škole a hromadné návštěvy divadelních i filmových představení. Během roku nacvičila škola jedno až dvě divadelní představení a pořádala obvykle jednu akademii pro veřejnost. Žákovská knihovna, řízená po třídách žákovskou samosprávou, postupně rostla až k počtu kolem tisíce svazků knih.Učitelská knihovna dosáhla počtu kolem 2200 svazků.(údaje z doby řízení školy ředitelem Černochem).

Pokud jde o sportovní život, vykazovala škola velmi malou činnost.V polovině 20.let bylo členy různých tělovýchovných jednot jen 25 žáků, což bylo daleko za olomouckým průměrem.

Škola se potýkala i s problémy sociálními. Pořádaly se proto sbírky, které umožnily rozdělit různé ošacení pro 15 až 20% žáků a průměrně 7 až 10% dětí dostávalo příspěvky na stravování.

Zvláštní kapitolou v historii školy představuje rok 1938. 24. října tohoto roku ji zabrala pro svou potřebu armáda. Bylo zde umístěno 600 vojáků a na každém patře ponechána jedna třída jako sklad. Po 14 dnech však vojsko předalo školu zpět původním účelům.

V roce 1935 vznikl spor kolem návrhu, zda se má škola jmenovat podle prvního prezidenta ČSR T. G. Masaryka. Zvítězil však jiný návrh. Škola ponese jméno významného českého básníka Otokara Březiny, který byl před svou smrtí důvěrným přítelem tehdejšího ředitele Josefa Černocha.

Ředitel Josef Černoch patřil k nejznámějším představitelům české pokrokové inteligence v Olomouci. Byl znám nejen jako velmi schopný organizátor, ale také jako spisovatel. V roce 1925 vychází jako pojednání 40 let českého života v Olomouci. Dodnes je to základní zdroj informací o životě české Olomouce na přelomu posledních dvou století.

Olomoucký nakladatel Promberger vydal v roce 1926 Černochův román Není Boha, jehož námětem je osud učitelů v první světové válce. V roce 1932 pak vychází další jeho významná práce o osobnosti Otokara Březiny.

V historii školy je pozoruhodný i vznik feriálních osad - letních pobytů v přírodě. Ředitel Josef Černoch získal pro tento účel objekt v Domašově nad Bystřicí, který sloužil do té doby jen pro německé děti. Tradice pobytu v přírodě se pak udržela na škole i po roce 1945. Na tuto akci výrazně přispívalo rodičovské sdružení.

Josef Černoch, prví ředitel české školy, patřil bezesporu k nejvýraznějším ředitelským osobnostem nejen této školy, ale byl i významnou osobností Olomouce.

Ve škole nedošlo od jejího postavení k výraznějším stavebním úpravám. Teprve v 70. letech byly zahájeny generální opravy a úpravy školy, které s menšími přestávkami pokračují dodnes.